aktuality: ze soutěže

Kolem České kotliny

Myšlenkou objet sami Aerovkou Českou republiku jsme se zabývali již delší dobu, proto když na jaře Radek Jung vyhlásil 1. ročník dálkové jízdy historických vozidel KoČeko, byli jsme mezi prvními přihlášenými. Pak už jen zbývalo vybrat termín, zajistit ubytování a vyrazit. Rozhodli jsme se absolvovat jízdu během 6 dnů, kdy denně urazíme průměrně 250 km.
Volba padla na první červencový týden. Ještě předtím jsme málo zajeté auto otestovali na 570 km dlouhé trase cestou na slovenský Aero sraz ve Vyhních.
Jako výchozí bod naší jízdy jsme si vybrali Litomyšl, která je nejblíže od našeho bydliště, a to 115 km.
6. 7. 2021 ráno jsme vyrazili z domu. Po ujetí asi 30 km se zdálo, že auto postrádá výkon. Ve hře byla svíčka anebo cívka. Po její výměně jsme dojeli do Litomyšle již bez problémů a vystartovali na 1. ročník dálkové jízdy kolem České kotliny.
Počasí bylo první den nádherné, a tak jsme bez problémů frčeli Orlickými horami do Letohradu, nejvýchodnější obce Králíků, Deštného v Orlických horách, Dobrošova, Teplice nad Metují až do Žacléře v Krkonoších. Tady končila naše první etapa. Ubytování v penzionu Žacléřský Medvěd bylo velice příjemné, za slušnou cenu s možností večeře i snídaně. V Žacléři se nám podařilo sehnat pro jistotu náhradní cívky, a tak jsme mohli druhý den vyrazit směr Černý Důl, Benecko – chata Pohlednička – ta nás trochu potrápila, než jsme ji našli, dále Harrachov, do Jizerských hor, pak Višňová, Jablonné v Podještědí, Rumburk až do Lužických hor a nejsevernější obce Lobendavy. Počasí bylo spíše proměnlivé, občas jsem zmokli, ale do našeho druhého ubytování do Penzionu u Krejzů v Dolní Poustevně jsme přijeli již za sluníčka. Pěkné ubytování, kde byla opět možnost se navečeřet i nasnídat. Třetí den byly naším cílem Krušné Hory. Cesta vedla znovu nádhernou krajinou přes Hřensko, okolo Tiských Skal do Petrovic, kolem vodní nádrže Fláje, Hory Sv.Kateřiny do Vejprt. Zde jsme kvůli objížďce u Celné a tím prodloužení trasy o 20 km, zvolili náhradní téměř stejně dlouhou cestu přes Německo. Za Načetínem jsme neodbočili vlevo směr Praha, ale naopak vpravo směr Německo. Po asi 500 m jsme sjeli z hlavní cesty doleva a jeli směr Steinbach, Grumbach, Jöhnstadt až do Vejprt. Německá cesta si nic nezadala s našimi českými cestami, velká stoupání a samé výmoly. A opět začalo pršet a ještě jsme slyšeli nějaké divné zvuky z levého zadního kola. Za deště jsme dorazili do našeho cílového bodu Kraslic. Po fotu před kostelem se nám už bohužel nepodařilo nastartovat, startér pouze cvakal a tak jsme museli Aero roztlačit, abychom dojeli do penzionu U Krtka, kde jsme byli ubytovaní. Slušný penzion, ovšem bez možnosti stravování. Zde jsme začali řešit co dál, jestli budeme dále ještě tři dny vozidlo roztláčet anebo se pokusíme sehnat startér. Po telefonickém rozhovoru se známým jsme získali kontakt na pána z Podbořan za Karlovými Vary, který, ačkoli nás vůbec neznal, byl ochotný nám do Kraslic dovézt repasovaný startér, abychom ho mohli ráno vyměnit a pokračovat dále. Přijel v 10 hodin večer, předal startér a my se připravili na to, že ráno brzy vstaneme a startér vyměníme. Čtvrtý den ráno nás přivítal silným deštěm, ve kterém jsme startér měnili, poté fénem vysušili naše promoklé oblečení a za vytrvalého deště jsme se vydali směr Aš. Bohužel jsme zjistili, že Aerovka přestává plně dobíjet. Po příjezdu do Aše jsme si byli nuceni udělat povolenou pauzu, další obětavý mladík nás zavezl do prodejny autodílů, kde jsme zakoupili rezervní autobaterii a 2 autonabíječky, abychom mohli za nouzového režimu bez svícení pokračovat v jízdě. Přes nejzápadnější obec Krásnou do Lázní Kynžvart, Tachova. To už se ale původní baterie komplet vybila, a tak jsme ji v rekordním čase v dešti vyměnili za novou rezervní a uháněli přes Český les směr Rybník, dále Domažlice až do Národního parku Šumava, do Železné Rudy V příjemném hotelu Ostrý, opět s možností stravování, jsme přes noc nechali nabít obě baterie.
Pátý den ráno se počasí konečně umoudřilo a my pokračovali nádhernou šumavskou krajinou do Kvildy, Volar, Frymburku, okolo Lipna přes nejjižnější obec Horní Dvořiště do Dolního Dvořiště, Nových Hradů v Novohoradských horách až do Nové Bystřice. Auto se umoudřilo také, stačilo dobíjet tak, abychom mohli v jízdě pokračovat. Tentokrát jsme se ubytovali asi 7 km od Nové Bystřice v Lesním hotelu Peršlák. Sice trochu dražší, zato ale překrásný zámeček uprostřed lesů, 300 m od hranic s Rakouskem, s rybníčkem a parkem a samozřejmě stravováním. Zde jsme opět vymontovali baterii a obě baterie přes noc znovu nabili.
Šestý a poslední den jsme zamířili směr Českomoravská vrchovina do Telče, přes objížďku přímo do Brtnice a pak pokračovali dle itineráře do Polné, pak Svratky a nakonec do cílového bodu našeho putování, Litomyšle. Tady jsme si dali konečně pauzu s obědem a po ujetí dalších 115 km dorazili v pořádku zpátky domů.
Celá jízda byla úžasná, nádhernou krajinou po hranicích Čech, většinou po upravených cestách, ale i s cestami plnými výmolů a místy až 15% stoupáním, se sluníčkem i deštěm. Celkem jsme za 6 dní ujeli 1876 km.
Děkujeme pořadatelům, hlavně Radku Jungovi za uspořádání této skvělé akce a jestli se jízda příští rok zase uskuteční, budeme opět mezi prvními přihlášenými.

Jiří a Gabriela Čekanovi
Automobily AERO

Dojeli jsme

Ahoj všem,
po troše přípravy jme já (Viktor) a Hana vyrazili a jen matně tušili do čeho jdem. Zvolil jsem rychlost a místy se nestačili divit. Naštěstí těch úseků bylo minimum. Místy jsme jeli snad slalom speciál ale i to bylo zábavné.
Většinou jsem si to řízení stršně užíval. Úžasné lesní úseky a výhledy. Některé silničky byly opravdu vau… Prostě paráda. Dostat se do míst, kde mě nenapadne normálně jet. Měli jsme štěstí na minimální provoz a minimum cyklistů O traktorech a podobných strojích ani nemluvě.
Organizátorům moooc děkuju za skvělé zážitky a přípravu. Moc jsme si to užili.
Spaní:
Hřensko – Penzion Klepáč – fajn lidé i ubytování
Domažlice – Hotel Sokolský dům – na náměstí
Telč – Hotel Antoň – v Telči byla zima a topili

Ještě jednou díky a jen doporučuji tuto akci.

Jaký byl týden na Kočeku ?

Máme to za sebou a bylo to velká paráda!
Únava se dostavila až doma, protože na trase na ní nebyl čas ani atmoška. Na krásných etapách se střídají spektakulární výhledy s širokoúhlými panoramaty, plynule se mění architektura i příroda kolem a zkrátka bylo pořád na co koukat. A je až překvapivé, kolik krásných silnic kolem hranic máme a kam až se dá autem zajet.
Za nás má Kočeko jedničku s hvězdičkou !!!

Samozřejmě se najde na té dálce pár kiláků rozdrbaného asfaltu, ale ten kvalitní hraje jednoznačně prim.
Optimální průměrná rychlost pro nás veterány byla kolem 40 km/h a leckde možná i méně. Moc jsme to ale neřešili, prostě jsme jeli tak, abychom si rally užili a netrápili sebe ani auta. Ono to vlastně ani tak moc průměrovat nešlo, protože některé etapy jsou zatáčkovité s velkým převýšením a jiné téměř po rovině, kde se dá mazat naplno. Z výsledků pořadatele čtu, že nejpomalejší průměrku v etapě máme 32,9 km/h, nejrychlejší 54,9 km/h, celkový průměr 42,0 km/h a výslednou průměrnou odchylku skoro 15%, takže tak.
Asi nevyhrajeme, ale to neva i tak to určitě stálo za to! A ti soutěživější mají alespoň větší šanci :o).

Takže jaký byl tedy týden na Kočeku?
7 dnů pohodové výletní jízdy, 6 příjemných večerů s dobrým jídlem a nápoji a spousty nových zážitků.
Prostě parádní dovolená s veteránem.

Kočeku zdar!
Tomáš a Renata

Pozn.:
Dali jsme to celé 7 dní a to včetně přesunu na start a z cíle, což je z Prahy do Jablonného v Podještědí cca 2×100 km navíc. Ideální denní nájezd na pohodu doporučujeme pro veterány cca 250 km, pro youngtimery asi klidně i více.

No a kde jsme spali? Ubytování na další noc jsme si rezervovali vždy ráno před startem a vybírali spíše pohodlné 3*-4* s dobrou restaurací a bezpečným parkováním, pokud možno blízko cíle etapy. Námi vyzkoušená ubytování, která asi můžeme i směle doporučit jsou:

1.Fláje – hotel Emeral, Klíny
2.Tachov – U Švábků, Dlouhý Újezd
3. Frymburk – U kostela
4. Telč – U hraběnky
5. Deštné – Kozí chlívek
6. Harrachov – U studny

jsme v cíli!

S hrdostí sobě vlastní hlásíme úspěšné dokončení trasy.
Jeli jsme to jaguárem 1948 (Vlaďka a Radek) a bentlejem 1936 (Renáta a Tomáš), pěkně na pohodu přirozeným tempem, nenechali jsme se moc rušit časomírou a užívali jsme si panoramata. Zmokli jsme jen docela maličko, i když Tomáš a Renata na to mají jiný názor.
Co nejdřív dodáme pár tipů na dobrou postel a dobré jídlo na jednotlivých etapách.

Pocit z cesty – je to výkon sám o sobě, jízda na čas je bonus, super emoce z trasy.